Vícov – kostel sv. Ambrože

Zatím dosud nejstarší známá písemná zmínka o vsi Vícov, pochází z roku 1239. Odpovídá tak době, kdy přeštické panství kupovali kladrubští benediktini. Nám nejstarší známá písemná zpráva o vícovském kostele pochází až z roku 1323, kdy je však již uváděn jako farní. Přestože nevíme, kdy přesně vznikl, je patrně starší než nejstarší zříceniny hradů v okolí – Skály, Radyně, Roupova nebo Vlčtejna. V současnosti je to jediný kostel v České republice, zasvěcený sv. Ambrožovi – milánskému biskupovi.

Mezi odborníky existují dvě teorie o vzniku kostela sv. Ambrože. První, starší a dosud možná rozšířenější, klade jeho vznik někam do 11., spíše však až do 12. století. Podle této teorie byl kostelík postaven v románském slohu a dochovala se nám z něj věž a loď kostela. Tato teorie předpokládá, že v období gotiky byl kostelík zvětšen o tehdy módní dlouhé presbyterium a loď kostela zvýšena. Tím se převýšení věže značně zmenšilo a kostel tak v zásadě dostal dnešní podobu. 

S jinou teorií přišli na počátku 20. stol.  doktor Hostaš, zakladatel klatovského muzea, spolu prof. Ferdinandem Vaňkem, c. k. okresním konzervátorem. Oni předpokládali, že kostel vznikl na současném půdorysu někdy ve 13. století. Stejnou hypotézu po nich vyslovil až v roce 2014 i architekt Milan Falta, který sem zavítal v rámci zkoumání románských věží. Také on předpokládá, že věž měla zvonové patro, pravděpodobně dřevěné nebo hrázděné. Zároveň také vyvrací dříve vžitou domněnku, že věž měla obranný charakter. Pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by mít minimálně v úrovni 1. patra podlahu z nespalného materiálu. Ve věži jsou však podlahy ve všech patrech pouze prkenné. Také dva malé otvory ve zdech věže, dříve označované za střílnová okénka, si lze k tomuto účelu těžko představit. 

Lokální amatérský historik Adolf Šlégl na konci 19. století uvedl, že tato okénka byla ve věži vylámána až při barokní přestavbě, kdy věž získala zastřešení velmi podobné tomu, jaké má dnes. Střechou neproniká do věže téměř žádné světlo, a proto byly ve zdivu věže vylámány drobné otvory, aby na schodiště dopadalo alespoň slabé světlo.

Současný vstup do věže z kůru na úrovni 1. patra vznikl zřejmě až ve 20. století. Do věže se pravděpodobně vstupovalo po vnějším dřevěném schodišti z boku věže. V dopise z jara roku 1918 adresovaném přeštickému děkanovi, líčí Ferdinand Vaněk stav kostela a doporučuje, jaké práce se při jeho záchraně mají podniknout. Doslova píše: „... na severní straně vylámaný otvor do věže od někdejšího dřevěného schodiště zvenčí [...] Bude třeba co kde chybí znova doplniti, zbytečný a nyní škodlivý otvor na severní. straně zazdíti a veškeré zdivo věže pečlivě vyspárovati...“ K tomu došlo při opravách v roce 1920. Dnes je údajná poloha původního vstupu vyznačena černě natřeným křížkem ve tvaru X.

Délka kněžiště je větší, než bychom čekali u románské stavby. Nevíme, zda byl kostelík původně uzavřen pravoúhlým závěrem nebo apsidou, ale tou spíše ne. Nevíme také, zda kněžiště bylo přistavováno až koncem 15. století, kdy kostel prošel úpravami po té, co byl během husitských válek poničen. Milan Falta je toho názoru, že kostel vznikl již na současném půdorysu a koncem 15. století byl pouze částečně navýšen a opatřen novým krovem.

Také zaklenutí presbyteria pochází patrně až z konce 15. století. Architekt Jan Kaigl, odborník na dějiny architektury, který se systematicky a dlouhodobě věnuje středověkým vesnickým kostelům, spatřuje v žebroví nad kněžištěm typické znaky práce kameníků z jedné stavební skupiny podporované kladrubským klášterem. Pokud by tedy kostel vznikl skutečně v jedné stavební fázi, jednalo by se o další argument pro to, že jej nechali vystavět kladrubští Benediktini. Na prvním svorníku je postava s mitrou – zřejmě sv. Ambrož, na druhém je pták, krmící svými vnitřnostmi mláďata – symbol obětování se Krista.

Z doby obnovy kostela na konci 15. a počátku 16. století jsou i vícovské zvony. Ve věži původně byly dva. Ten větší, zasvěcený Panně Marii, ulitý roku 1521 zvonařem Bartolomějem z Prahy váží 448 kg je nyní na svém místě. Nebylo tomu tak vždy. Po dokončení kostela v Řenčích tam byl zapůjčen a 8. listopadu 1878 slavnostně zavěšen. Tam zůstal až do r. 1976. V té době došlo k výměně zvonů kvůli statickým poruchám ve věži kostela v Řenčích. Větší vícovský zvon se vrátil zpět a v Řenčích jej nahradil druhý, také z Vícova, zasvěcený sv. Ambrožovi.

K dalším úpravám kostela došlo mezi léty 1700 a 1710. kdy věž dostala mansardovou střechu, která se dochovala dodnes. V rámci barokních úprav byly přistavěny k severní stěně kněžiště dva opěráky. Gotická okna v  polygonálním závěru kněžiště byla všechna zazděna v souvislosti s instalací nového velkého oltáře. Ten je zastínil, takže by stejně bývala byla nefunkční. Okno přímo za oltářem pak bylo obnoveno až při opravách v roce 1920. Gotické okno v jižní stěně presbytáře bylo rozšířeno a dostalo barokní podobu. Osvětlení kněžiště pak bylo zajištěno ještě protilehlým oknem v severní stěně.

V baroku také došlo k přistavění vchodové předsíňky, a s největší pravděpodobností v souvislosti s tím i k odstranění původního gotického portálu, kterým se vcházelo do kostela. Dnes je zde jen jednoduché kamenné ostění. Vstupní předsíň pak byla odstraněna až při opravách v polovině 70. let 20. století.

Po určitou dobu byla součástí kostela také oratoř a sakristie, o níž se zmiňují farářské relace z let 1677 a 1700. Kromě toho, kde tyto části kostela byly, o nich zatím nevíme prakticky nic. Vstup do nich nebyl zazděn v celé tloušťce zdiva a tak při pohledu z vnitřku kostela jsou docela dobře patrné. Netušíme ale, zda pocházejí z přelomu 15. a 16. století, tedy z doby první obnovy kostela, či zda byly přistavěny někdy později. Stejně tak neznáme jejich rozměry, ani kdy zanikly. Vzhledem k tomu, že oratoře se stavěly až ve vrcholném středověku resp. na jeho sklonku, můžeme spekulovat, že oratoř a sakristie zde vznikly nejdříve až při obnově kostela kolem roku 1500. Vesnice s kostelem v té době patřila Švihovským z Rýzmberka.

V interiéru se nám z pozdně gotické obnovy dochovaly pouze dvě nástěnné malby s výjevy ze života sv. Ambrože. Podle všech dosavadních pramenů je na první malbě sv. Ambrož, vítající na prahu milánského chrámu císaře Theodosia po té, co císař učinil pokání za to, že nechal povraždit 7 000 obyvatel Thesaloniky (nynější Soluně) jako pomstu za jejich vzbouření a zabití několika úředníků. Na této malbě je zajímavé vyobrazení ďábla u hlavy císaře Theodosia. Patrně jde o alegorii, že Theodosius podlehl ďábelskému našeptávání, když se rozhodl pro tak krvavou mstu.

Druhý výjev zachycuje Ambrožovu smrt. Ambrož  je zde zobrazen na loži, před nímž klečí biskup Honorat z Verceli, který mu přišel poskytnout poslední útěchu. Vpravo stojí správce Itálie, který přispěchal Ambrože požádat, aby si na Bohu vyprosil, oddálení své smrti, v obavě, že pokud Ambrož zemře, Itálie upadne do chaosu a postupně se zhroutí. Za postelí se zjevuje Kristus na znamení toho, že Ambrož bude spasen a vzat na nebesa. S jistotou víme, že nástěnných maleb zde bylo více, avšak ty se nám nedochovaly. Víme jen, že v místech, kde dnes stojí kazatelna, byly obrazy sv. Benedikta a sv. Scholastiky, dvou hlavních světců benediktinského řádu.

Náhrobní kameny, které byly vyzdviženy z podlahy a vsazeny do zdí při opravách v roce 1920, patří šlechticům z nedalekých Řeneč a všechny pocházejí z druhé poloviny 16. století. První patří Anně Markvartové z Drahenic a na Vodokrtech, manželce Jana Markvarta z Hrádku, hejtmana plzeňského kraje. Je na něm napsáno: Leta Páně 1589 ve čtvrtek po svatém Antonínu mezi sedmou a osmou hodinou usnula jest v Pánu Bohu Urozená paní Anna Markvartová z Drahenic a na Vodokrtě, jejíž duši Pán Bůh všemohoucí račiž milostiv býti – a v počet svatých vyvolených ... Další text je již zcela nečitelný. Druhý z roku 1559 patří Janu Markvartovi mladšímu z Hrádku. Zde je text podstatně kratší. Pouze: Leta Páně 1559 umřel jest urozený P. Jan mladší z Hrádku první neděli postní a tuto pochován jest – Pán Bůh rač se smilovati nad duší jeho. Další náhrobní kámen patří Adamu Laubskému z Lub a na Řenčích. Původně byl umístěn v dlažbě pod kazatelnou. Kromě erbu Loubských z Lub je na něm nápis: Leta Páně 1590 ve čtvrtek před Hromnicemi Pán Bůh všemohoucí svou svatou milostí jest prostředkem smrti z tohoto bídného světa povolati ráčil urozeného pana Adama Laubskýho z Lub a na Řenčích, a v tomto kostele Vícovském tělo jeho pochováno jesť – jehožto duši Pán Bůh všemohoucí račiž milostiv býti a mezi své vyvolené přijíti. Amen. V podlaze presbyteria jsou před oltářem zřejmě dodnes na svých původních místech tři náhrobní kameny.  Jsou však již zcela ošlapány, takže netušíme, kdo je pod nimi pochován, ani jak jsou staré. Někde ve zdejším kostele je pohřben také Petr Vok Švihovský, jehož kmotrem byl mnohem známější Petr Vok z Rožmberka. Petr Vok Švihovský, který zemřel v roce 1642, byl za svého života zemským soudcem a hejtmanem Čáslavského kraje. Jeho náhrobní kámen se však buď vůbec nedochoval, nebo je zcela nečitelný. Vpravo od vstupu do kostela je náhrobní deska, patřící Humprechtu Markvartovi z Hrádku. I tato deska je čitelná již jen z části. Stojí na ní: Leta 1558 umřel jest urozený a statečný rytíř P. Humprecht Markvart z Hrádku, kterýž byl ...a dál je již text nečitelný. Vlevo od vstupu do kostela se nachází nejzachovalejší a zároveň nejzdobnější náhrobní deska, která byla vyrobena pro místo posledního odpočinku Adama Boryně ze Lhoty a na Mikovicích, ty jsou dnes součástí Kralup nad Vltavou. Jeho otec, královský prokurátor byl v r. 1526 českým zemským sněmem pověřen volbou nového českého krále. Svým hlasem podpořil Ferdinanda I. Vzhledem k tomu, že ve zdejším okolí neměli Boryňové ze Lhoty žádné majetky, ani příbuzenské vazby, je dosud tak trochu záhadou, proč zde byl pohřben. Po obvodu náhrobního kamene je nápis: Leta 1566 ten pátek před Květnou nedělí umřel urozený pan Adam Boryň ze Lhoty a na Mikovicích, jeho krále Ferinanda prokurátor – Pán Bůh rač milostiv býti duši jeho. V rámečku pak stojí: „Což se koli narodilo, umříti musí, jakož on umřel, i ty umříti musíš – včera bylo na něm a dnes na tobě. Na stuze v rukou rytíře pak je vytesán nápis: Bože buď milostiv mě hříšnému. V pravém horním rohu je ne zcela běžné znázornění Svaté trojice, kdy Bůh otec drží v rukou mrtvého syna – Ježíše Krista.

V kostele se nachází tři oltáře. Všechny pocházejí z let 1720 až 1730, stejně jako kazatelna. Bohužel dnes se z oltářů nacházejí již jen torza, protože jejich výzdoba byla postupně rozkradena. K první a také asi největší krádeži došlo v létě roku 1968. Tehdy byly ukradeny téměř všechny sochy, které se zde nacházely. Postupně pak byly ukradeny úplně všechny obrazy. Když už nebylo možné ukrást sochy, spokojili se zloději i s vyřezávanými sloupky na oltářích. Jak oltáře původně vypadaly, dnes můžeme vidět již jen na starých fotografiích.

Když už je zmínka o krádežích, je třeba uvést, že ani zvony nezůstaly ušetřeny a neušly pozornosti zlodějů. V sanktusové věžičce se nacházel zvon zasvěcený sv. Anně. Ten byl ve 20. století převezen do hřbitovní kaple v Přešticích, odkud byl následně ukraden.

Všechny oltáře prošly renovací v letech 2017 a 2018, ale doplněny do původního stavu nebyly. Nejzachovalejší je hlavní oltář, který je zasvěcen sv. Ambrožovi.

Vpravo při pohledu směrem do kněžiště se nachází oltář zasvěcený Panně Marii. Stávala na něm dřevěná 140 cm vysoká polychromovaná socha Madony na půlměsíci z doby kolem roku 1500. Nad oltářem se nacházel obraz sv. Augustina, jehož právě sv. Ambrož velmi ovlivnil.

Na protilehlé straně vítězného oblouku se nachází torzo oltáře zasvěceného sv. Anně. Na něm stávala rovněž dřevěná, polychromovaná socha sv. Anny. I ta byla z přelomu 15. a 16. století. Nad oltářem byl obraz sv. Josefa s dítětem.

Z inventáře se nám dochovaly dva kandelábrové svícny. Ty již byly doslova v zoufalém stavu, ale přesto se je podařilo zachránit. Z bezpečnostních důvodů se však nevrátily na své místo, ale nachází se v lapidáriu přeštické radnice.

Od roku 2007 patří kostel městu Přeštice, které se stará o jeho postupnou obnovu.

Podle fotografií z 30. let 20. století víme, že vstup do areálu kostela byl o několik desítek metrů více vpravo (při pohledu směrem ke kostelu) než je tomu nyní. U vstupu do kostela stával na vnější straně ohradní zdi kříž vysoký přibližně 6 m. Na něm se nacházela malba ukřižovaného Krista vyvedená na plechu a pod ním rovněž na plechu malba klečící a modlící se Panny Marie. Kříž se do dnešních dnů nedochoval, což jistě souviselo i s tím, že se v době totality nacházel na území, které využíval jako rekreační zařízení hnědouhelný velkolomu.

Při první brigádě členů spolku ve zdejším kostele byly v přízemí nalezeny obě postavy z již zaniklého kříže. Spolek pak nechal vyrobit kříž nový, avšak zhruba poloviční než byl původní. Proto na něj byla umístěna pouze postava Krista. Malbu obnovila amatérská výtvarnice Jiřina Andrlíková z Příchovic. Kříž byl ustaven přibližně ve stejném místě jako za 1. republiky, avšak uvnitř areálu kostela, neboť za hradbou kde byl dříve, by se nacházel na soukromém pozemku, který není veřejně přístupný. Tento kříž byl osazen 18. října 2008. Byl však zhotoven ze starých trámů a osazen přímo do země. Následkem toho relativně brzy uhnil. Potom tam několik let kříž opět chyběl.

Až v roce 2022 nechal spolek vyrobit kříž nový. Ten je 4 m vysoký, vyrobil jej z ručně tesaného modřínového dřeva Jakub Kostur z Rašovic u Klášterce nad Ohří. Malbu Krista tentokrát provedla MgA. Hana Süssová z Přeštic. V témže roce nechal spolek opravit jediný dochovaný náhrobek ze hřbitova u kostela. Opravu provedl kameník Josef Měsíček z Kamýku u Švihova.