Kostel Nanebevzetí Panny Marie

První zmínka o kostele v Přešticích pochází z roku 1274. Staviteli kostela, zasvěceného Panně Marii (později Nanebevzetí Panny Marie), byli nejspíše kladrubští benediktini, popřípadě předchozí majitel Přeštic Svatobor († 1238). Dnes již zaniklý kostel stával v prostoru mezi dnešním kostelem a Třebízského ulicí, přibližně v místě pomníku J. J. Ryby. Při kostele měli benediktini tzv. proboštství, jakousi pobočku svého kláštera s malou komunitou řeholníků. Přesnou podobu starého kostela neznáme.

Na samém počátku 16. století byl vybudován oltář sv. Barbory, pro nějž mezi lety 1500–1510 vznikla v dílně Mistra Všerubské Madony krásná a neobvyklá socha sv. Barbory. Po skončení třicetileté války se kolem sochy sv. Barbory v přeštickém kostele začali shromažďovat vedle literátů i její ctitelé a poutníci, hledající u ní uzdravení především očních chorob. Několik takových uzdravení máme i zaznamenáno. Přeštická sv. Barbora a její oltář byly v té době obklopeny děkovnými dary. Stala se sice neoficiální, ale přeci první přeštickou Divotvůrkyní. Kolem roku 1700 bývalo na svátek sv. Barbory v kostele na 2 000 věřících.

Doba po konci třicetileté války na našem území byla ve znamení rekatolizace, kterou však nelze omezovat pouze na pálení zakázaných knih. Snahou katolické církve bylo oživit kult svatých a to hojně za vzniku nových uměleckých děl. Doba přála zázrakům. Tehdy se po celé Evropě „probouzely“ staré i nové obrazy Panny Marie a světců, děly se na nich nejrůznější zázračné proměny, lidé se u nich uzdravovali apod.

Příběh přeštického obrazu a zároveň současného kostela začíná u místního mydláře a tehdejšího prvního purkmistra (primase) Jakuba Hofmistra (1620–1705). Ten si zřejmě z Prahy přinesl drobnou grafiku zobrazující neobvyklý druh tzv. „milostné Piety“ (Panny Marie s mrtvým Kristem, sňatým z kříže). Se svou ženou měli obrázek ve velké úctě a rozhodli se pořídit si jeho malovanou kopii. Obraz podle pražské předlohy zhotovil dobřanský malíř Matěj Pazourek někdy ke konci 80. let 17. století.

První podivuhodné změny (zázračné pocení) byly prý na obraze u Hofmistrů spatřeny v roce 1700. Další až o deset let později. Mezitím v roce 1705 koupil přeštické panství klášter benediktinů v Kladrubech. V roce 1710 se zde benediktini definitivně ujímají duchovní správy. A právě tehdy si již ovdovělá Alžběta Hofmistrová povšimla, že se na obrazu objevují zvláštní a přirozeně nevysvětlitelné krůpěje potu. Další svědci, které k obrazu povolala, viděli i jiné proměny (zavírání a otevírání očí, změny barev, jiskry apod.).

To přitáhlo pozornost i představitele vrchnosti, kladrubského opata Maura Fintzgutha. Navštívil Přeštice, věc na místě prošetřil a dohodl se s vdovou Hofmistrovou na předání obrazu do přeštického kostela.

Zde byl nejprve uschován v zapečetěné skříňce v sakristii, posléze zavěšen v kostele na zdi a nakonec umístěn na hlavním oltáři. Opat Fintzguth rovněž informoval arcibiskupskou konsistoř v Praze. Po jejím zkoumání byla Panna Marie Přeštická 27. dubna 1711 oficiálně církevně uznána za zázračný a milostný obraz.

Zatímco dříve byl přeštický kostel centrem drobného lokálního kultu k sv. Barboře, druhá přeštická divotvůrkyně, Panna Marie Přeštická, jej proměnila v proslulé barokní poutní místo, kam mířily desetitisíce poutníků ročně nejen z Čech, ale i z Bavorska.

Stávající kostel tak již nestačil, a proto bylo rozhodnuto postavit kostel nový. S výstavbou se započalo 17. května 1750. Plány na stavbu kostela vypracoval Kilián Ignác Dientzenhofer. Ten však záhy zemřel (12. prosince 1751) a vedení stavby se ujal František Ignác Prée. I ten však brzy umírá (12. května 1755) a jeho povinnosti architekta v Přešticích přijímá Dientzenhoferův zeť a pokračovatel Anselmo Lurago. Stavbu však záhy zastavila sedmiletá válka (1756–1763) a tím skončila první etapa výstavby kostela.

Druhá etapa byla zahájena v roce 1765, jenže, jak se v Přešticích stalo neblahým zvykem, ještě téhož roku Anselmo Lurago zemřel a nahradil jej Anton Haffenecker (1720–1789), pro něhož byla práce v Přešticích architektonickou premiérou (jeho nejznámější realizací je Stavovské divadlo v Praze).

Výsledkem čtvrt století trvající stavby je druhý největší barokní chrám v Čechách: délka 55,55 m, šířka 28,6 m, vnitřní výška 27 m, výška věží 52 m. Přeštická sakrální stavba na půdorysu řeckého kříže je významným architektonickým dílem pozdního baroka (a pozdního Dientzenhofera).

Uvnitř se nachází sedm velkých kamenných oltářů, které jsou spolu s kazatelnou, lavabem (umyvadlem) v sakristii a dalšími ozdobnými kamennými prvky vyrobeny z deseti druhů mramorů (v drtivé většině domácího původu). Jsou dílem pražského kameníka a sochaře Adama Fridricha Aignera (1746–1783). Oltářní obrazy namaloval pražský malíř a scénograf Josef Redlmayer (1727–1788). Autora oltářních soch, bohužel, dosud neznáme. Dne 17. září 1775 došlo k slavnostnímu přenesení obrazu Panny Marie Přeštické ze starého kostela do nového, k požehnání novostavby kostela a k jeho slavnostnímu otevření. Nebyl však ještě zcela dostavěn. Měl nedokončené věže a chybělo mnoho z vnitřního vybavení. Inventář se podařilo doplnit, na dokončení věží však již nedošlo neboť 5. listopadu 1785 byl kladrubský klášter zrušen.

Císařská komise ihned zabavila peníze na dostavbu i dřevo na krovy a měď na věžní báně. Věže pak zůstaly více než dvě století zastřešené jen provizorně . Kostel_starý.jpg Dne 31. července 1892 zapálil blesk sanktusníkovou věžičku nad hlavním oltářem a následný požár zničil střechu kostela. Naštěstí (a je to tehdejším děkanem Řičákem připisováno nebeské pomoci Panny Marie Přeštické) klenby vydržely následné zřícení krovu, takže uvnitř kostela došlo jen k relativně malým škodám. Díky obětavosti tesaře Voláka a pokrývače Frouze se oheň nerozšířil do věží kostela, čímž by byl ohrožen nejen kostel, ale i celé město.

Po požáru byla obnovena střecha, instalován hromosvod a v červnu 1893 zavěšen do opravené sanktusníkové věžičky nový zvonek sv. Vojtěch.

V letech 1897–1898 probíhala rekonstrukce presbytáře, kterou navrhl Josef Hlávka. Strop presbytáře byl podle návrhu profesora Friedricha Ohmana (1858–1927) vyzdoben freskou Nanebevzetí Panny Marie od tehdy mladých akademických malířů Arnošta Hofbauera (1869–1944) a Jana Preisslera (1872–1918).

Zkušenosti s opravou presbytáře daly podnět ke vzniku Spolku pro dostavbu a opravu chrámu Páně v Přešticích v roce 1900, v němž se angažovali krom farnosti i město Přeštice a představitelé zdejší podnikatelské a intelektuální elity. Po mnoho dalších let spolek sháněl finanční prostředky na dostavbu a rekonstrukci kostela. Na doporučení Josefa Hlávky a Friedricha Ohmana vypracoval rozpočet a plány stavby pražský architekt Rudolf Němec (1902). Potřebnou částku se podařilo shromáždit až v roce 1913. 1. světová válka však realizaci oprav znemožnila.

V letech 1926–1928 se pak začalo s pracemi celkovou opravou střechy, v roce 1929 byly vyměněny okenice ve věžích.

V letech 1947–1948 se dočkala opravy střecha nad oratoří, v témže roce 1947 přibyl do kostela dodnes užívaný velký betlém od červenokosteleckého sochaře, řezbáře (a léčitele) Břetislava Kafky. V roce 1958 prošla opravou sanktusníková věžička.

V roce 1959 bylo opraveno schodiště do silnice a pořízeno nové betonové zábradlí s ocelovými výztuhami, imitující výzdobou mřížku v presbytáři. Zábradlí navrhl významný plzeňský architekt Hanuš Zápal. Toto zábradlí bylo již natolik poškozeno, že v rámci oprav v letech 2021 až 2023 bylo v r. 2023 nahrazeno replikou z pískovce.

Na jaře 1992 se začalo s opravou jižní, východní a severní fasády a s opravou střechy. Opravy pokračovaly i v roce 1993.

Koncem roku 1992 vznikla myšlenka dostavby věží chrámu a hned na počátku roku 1993 byla založena Nadace pro dostavbu hlavních věží chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích. Projektantem nových věží byl architekt Tomáš Šantavý. Zhotovení a usazení věžových bání proběhlo v letech 1994–1995. Severní věž byla dokončena 19. 5. 1995, jižní o den později. Letitý projekt dostavby kostela tak byl po 220 letech konečně završen.

Ve zvonici v severní věže byly až donedávna čtyři zvony: dva, které pamatovaly ještě starý gotický kostel (Hraníček z roku 1438 a Starý z roku 1497), dále zvon Nový z roku 1824 a Umíráček z roku 1943. Dne 18. května 2019 k nim přibyl nový Sv. Jan Nepomucký – Zvon přátelství, ulitý v nizozemském Astenu Petrem Rudolfem Manouškem v roce 2018. Na jeho pořízení přispěl jako první někdejší spoluzakladatel Nadace pro dostavbu hlavních věží Jan Nepomuk Mrkvička a přátelé z partnerského města Nittenau.

Celkovou opravou, včetně restaurování kompletního mobiliáře a vnitřní výzdoby prošel kostel v letech 2021 až 2023. Práce byly z velké většiny financovány z prostředků Evropské unie. Oprava stála cekem 84 mil. Kč a EU přispěla částkou 60 mil. Kč. Zájemci o podrobnosti o kostele a jeho rekonstrukci a o restaurování interiérů, si mohou v Domě historie Přešticka příp. v Informačním centru Přeštice zakoupit knihu vydanou Římskokatolickou farností Přeštice s názvem Příběhy přeštického kostela doplněnou mnoha krásnými barevnými fotografiemi a srovnávacími nákresy.